Ahojky
Jsem moc ráda, že jste se přišli podívaat na můj blog
a dozvědět se něco o mě a mých zálibách.
A prosím nestahujte žádné fotky !
Díky =)

Prosinec 2010

Vtipy-doprava

19. prosince 2010 v 20:23 | Renča |  Ostaní
Řidič nezvládl řízení svého vozu, prorazil zeď domu a zastavil v kuchyni, kde právě domácí obědvali. Duchapřítomně vylezl z auta a ptá se: "Prosím vás, kudy se dostanu do Olouce?"
Hlava rodiny ještě duchapřítomněji: "Tak to jste měl jet obývákem."

V servisu: "Vaše brzdy nešly spravit, tak jsem vám dal alespoň silnější klakson.

"Halo,policie? Jel jsem autem a srazil jsem dvě slepice."
"No tak je položte na krajnici, ať je další auta nerozmažou po vozovce."
"Ano, rozumím a co mám udělat s jejich motorkou?"


Zastaví policajt na křižovatce řidiče: "Jak to, že jste přejel na červenou?To jste jí neviděl?"
"Ale jo, viděl, ale vás jsem neviděl.


Kolik lidí je potřeba na výrobu trabanta?
Dva, jeden překládá, druhý lepí.

Příště jich bude víc a na jíné téma :o)
Pěkně se bavte xD

Vzpomínka na jaro a léto

15. prosince 2010 v 22:27 | Renča |  Ostaní
Západ slunce
Rybník

Rybník

Kytička
Rybník
Rosa
Louky
Louka
Obilí
Fotky jsou moje, takže používání pouze s mým dovolením.
Více fotek v galerii.

Od seznámení až po úplný konec

4. prosince 2010 v 0:56 | Renča |  Moji koníci
1.             část Člověk

Sedím na seně a nestačím utírat své slzy, které se mi řinou po tváři. Jen z povzdálí pozoruji, jak nakládají mou oblíbenou kobylu Traviatu, krásnou ryzku s lysinou. Bude se mi po ní stýskat, měla jsem jí moc ráda.
Uklidňuji se slovy "Na světě je spousta koní, ke kterým může mé srdce přirůst."
Po nějaké době jsem si zvykla na to, že je pryč. Začala jsem se radovat s ostatními koníky ze stáje, ale stále jsem mezi nimi nenašla svého oblíbence. Jakoby najednou nešlo se do žádného pořádně zamilovat. Ale to jsem však netušila, že se to v brzké době změní.

Je odpoledne a já jako vždy přicházím do stáje. Jako vždy se jdu nejdříve převléct a pak omrknou, jestli jsou nějací koně ve stáji. Ve stáji potkám jen pár lidí. Vyrazím na zadní dvorek k ohrádce, kam se občas koně dávají. Přijdu až k ohrádce a nemůžu popadnout dech překvapením. "Terko, ty ses mi vrátila?! To není možné!" Jenže se mi to nějak nezdá. Traviata nebyla tak vysoká, hubená a měla širší lysinku. Není to ona. Ale koník se mi velmi líbí, protože mi ji připomíná, tak ho hned začnu hladit a drbat. Pak jsem odešla podívat se po jeho boxe. Zjistila jsem, že koník se jmenuje Aster Hill a jeho majitel je nějaký pan Kratoška. Hned jsem měla oblíbeného koníka. Uplynulo několik měsíců, ale majitele jsem zde stále neviděla. Po těch spoustě měsících jsem viděla, jak nějaký pán míří k Asterovic boxu. Přiběhla jsem k němu a začala se ptát: "Dobrý den, můžu se zeptat, vy jste Asterův majitel?" Pán odpovídá: "Jo, jsem. Proč?" tak mi bylo jasné, že je to pan Kratoška. Mezitím došel k Asterovi do boxu a začal mu čistit kopyta. Na jeho otázku "Proč" odpovídám: "Moc se mi líbí a hodně mi připomíná kobylku, kterou jsem dříve jezdila. Je úplně stejný." Začala jsem mu vyprávět o Traviatě. Po chvíli mi nabídl, jestli bych na něm nechtěla jezdit. Samozdřejmě jsem to s radostí přijmula.
Šla jsem dělat svou práci.

2.             Část-kůň

Vystupuji z přepravního vozíku a rozhlížím se kolem: Tak tohle mám být můj další domov. Ach jo, zase se stěhuji, už mi to začíná vadit. Přivádí mne do ohrádky, kde mám počkat, než se budou zavírat ostatní koně a než mě připraví můj nový box. Je tu nuda, být tady tak sám. Něco se tam šustlo. Přijdu až k ohradě a vidím, že se na mne jde podívat nějaká blonďatá holčina. Přišla až ke mne a začala mne drbat. Bylo to velmi příjemné a já už se tak moc nenudil. Trvalo to asi 5 minut a pak jí někdo zavolal, že má jít něco udělat. Volali na ní Renčo,nebo tak nějak. Zatím se se mnou rozloučila a šla pracovat. Konečně nastala ta hodina, kdy šli dvounožci pro ostatní koně. Už jsem se celkem těšil, že tu nebudu sám. Přivedli je a mne také zavedly do boxu. Byl celkem prostorný, jen podlaha nebyla moc rovná.
Přinesli mi jádro, seno a pak šli všichni domů. Zůstal jsem tady sám, s koňmi a kočkami které jsem nikdy neviděl.
Nastal druhý den. Dostal jsem ranní krmení a i s ostatními koňmi mne odvedli na pastvu. Den plynul pomalu. Odpoledne si pro mne přišla jakási slečna s červenými vlasy, kterou jsem nikdy neviděl. Časem jsem zjistil, že se jmenuje Kateřina. Odvedla mne od ostatních koní z pastvy do stáje, vyčistila mě, nasedala a jeli jsme společně ven. Dalo mi docela práci to udýchat. Dýchalo se mi velmi těžce. Když jsme se vrátili, ptala se Renča, která se mi od začátku líbila, jestli si mne teda může půjčit. Majitel souhlasil. Myslela si, že si mne vezme na halu, to ale ještě netušila, jak jsem nemocný.
Na hale se mi nelíbilo. Byl jsem tam sám s ní, v uzavřeném a prašivém prostoru. Chtěla si nelézt, jenže já byl moc vysoký na to, aby na mne lezla ze země a já k tomu ještě vůbec nechtěl stát. Nakonec to vzdala a odvedla mne domů. A byl večer jako každý jiný.

Nic se nedělo, nikdo za mnou nepřišel a já se zase nudil na pastvě a uždiboval trávu. Nelíbí se mi tu. Málokdy se někdo za mnou přijde podívat, ani můj majitel se objeví jen výjimečně. Když už přijde, mne si nevšímá a jde si za jinými koňmi. Ach jo, to je život. Začínám kašlat čím dál tím víc. Konečně za mnou další den přišla Renča a všimla si, jak hodně špatně dýchám. Nevěděla, čím by to mohlo být. Ptala se, kde mohla. Po nějaké době zjistila, že jsem dušný, nadosmrti kašlavý kůň s plícemi na padrť.
Začala mi kupovat byliny. Byli to týdny a měsíce, než to začalo být dobré.
Po několika měsících se mi dýchalo už dobře. Ranča mezitím ustálila režim a chodila za mnou skoro každý den, nosila mi byliny a mrkve nebo chléb. Byla to ona, kdo mi je kupoval, ne můj majitel. Jednou se rozhodla, že pojedeme ven. Jeli jsme a šel s námi můj majitel. Došli jsme až k louce a že zaklusáme. Klusal jsem jako beránek. Tak jsme se otočili, a že půjdeme krokem zpět, ale já se rozlítl tryskem a běžel jsem tak až nakonec louky. Zakašlal jsem jen jednou. Byla nadšená, ale trochu nadávala, že jsem zmetek, parchant a kdo ví co, ale stejně mě pohladila. Bylo to úžasné pohlazení po duši. Vryl jsem se jí do srdce, jak nejvíce jsem mohl. Měl jsem ji moc rád a ona mne taky. Vycítil jsem to. Poslouchal jsem skoro na slovo. Jezdili jsme spolu na parelce, bez sedla apod. ale řekla, že bez sedla už nikdy nejede, protože to hodně bolí :) Na konec jsme se dostali všichni ve zdraví domů.

Měli jsme se moc rádi, užívali jsme si spolu, co to šlo, a skotačili. Bylo to krásné, mít po boku někoho, kdo mě má rád. Přišel den… Viděl jsem, jak si balí své věci do igelitek - všechny věci. Byla při tom smutná. Začal jsem tušit, že to nebude moc milé. Přišla ke mne do boxu a začala se se mnou loučit. Hladila mne po lysině, objímala mne, až se jí začali řinout slzy. Do vzlyků povídala: "Astí, je mi to moc líto, ale musím odejít, nejde to, nechtějí mne tady. Promiň, nechtěla jsem Ti ublížit. Někdys se přijdu podívat, ale často to nebude. Sbohem!" Zavřela dveře boxu a odešla.

Uplynulo několik měsíců. Já nedostával byliny na dýchání, začínal jsem kašlat a křehnout. Při tom se na mne stále jezdilo. Majitel si vozil svůj zadek a Kateřina, která na mne cválala. Neměl jsem už dost sil. Jednoho dne odpoledne, jsem byl s Kateřinou na vyjížďce a po ní mne nechala v boxe. Stál jsem a nudil se. Uslyšel
jsem známí hlas. Našpicoval jsem uši, vystrčil hlavu z boxu. Ano byla to ona - Renča. Zařehtal jsem na pozdrav. Přece jen mne přišla navštívit. Zajel mi prsty do hřívy a rozvzlykala se. Chtěla mne pohladit po nozdrách, ale nešlo to tak dobře jako dříve. Nozdry jsem měl kamenné od toho, jak jsem se snažil dýchat. Šlo to mnohem hůř. Odcházela zase se slzami v očích. Mrzelo mne, že odchází, bál jsem se, že už se neuvidíme. Přesto odešla.

Zase plynuli měsíce a nic se neměnilo. Všechno bylo při starém krom mého zdravotního stavu. Bylo mi zle. Byl zrovna den nějaké extra vyjížďky. Přišla zase…byla to Renča. Byl jsem tak rád, že jí vidím. Nemělo to jiný průběh, nežli, když jsme se viděli naposled.
Ta chvíle, co se mnou byla utekla tak rychle, že jsem to nestačil ani pořádně postřehnout. Cítil jsem, že už se nikdy neuvidíme. Věděl jsem to. Mé tělo sláblo čím dál tím víc. Nastal den…



3.             Část-člověk
Sedím na chatě na gauči a přemýšlím o životě. V jednu chvíli mi zvoní mobil. Volá mi Jana a já si říkám, co asi tak může chtít. Zvednu to. "Ahoj Reni. Moc mě to mrzí, ale je po všem. Astík umřel" nemůžu věřit vlastním uším. "Ne, ne, to přece nemůže být pravda, bylo mu teprve 14" Ne! Je to hrozný šok. Poděkuju za zprávu, rozloučím se a zavěsím. Mísí se ve mne dva pocity. Pocit úlevy, že už se netrápí a pocit toho, že odešel i kousek mne. Je to hrozné. Můj milovaný koník, se kterým jsem strávila tolik chvílí, jak krásných, tak špatných. Ne, nemůže to být pravda. Bohužel je.
:'(

Je to hrůza. Když jsem odcházela naposledy od něj, jeho kukuč jakoby říkal" Nechoď prosím, ještě chvilku, je to naposledy, co se vidíme" Musel to vědět. Je mu lépe, ale odešel i kus mého srdce.
I LOVE HIM FOREVER!!


*Keď kôň vydýchne teplý vzduch z nozdier do tvojej tváre, cítiš že žiješ.
*Keď ti v cvale rozbúcha dupot kopýt srdce, vieš, že žiješ.
*Keď ťa ráno prebúdza jeho hlas, vieš, že žiješ.
*Keď posledná iskra vyhasne mu v oku, tak zistíš, že duša z teba odišla s ním.


Tento příběh jsem napsala podle mého skutečného příběhu, ale však jsem tam toho hodně vynechala, protože by toho bylo moc. Pohledem člověka a koně. Nikdy na něj nezapomenu. ♥


Já a Astíček

+ Astíčkův deníček

Makulka ♥

1. prosince 2010 v 20:58 | Renča |  Moji koníci
Makulka=miláček-budoucí maminka ♥ Mám jí ráda

Makulka